Zašly jsme se sestrou na dušičkové dopoledne na Vinohradský hřbitov, ke hrobu našeho kamaráda. Nedalo nám nezajít i k hrobu Václava Havla. Byly jsme překvapeny, kolik lidí si na něj už ten den vzpomnělo. Tolik svíček, květin, a i kříž vyrobený z kaštanů. Zastihly jsme tam dvě paní u hrobu v modlitbách. Za námi přišla jiná paní, v krásné růžové bundě a tyrkysových brýlích, naklonila se ke mně, a pronesla se slzami v očích: “…kdyby tu byl, žilo by se nám teď líp…” okamžitě jsem měla v hlavě spoustu vnitřních otázek, téma na několik dní k zamyšlení …už ho nevrátíme! Měl i své chyby!
Jak on by nám teď mohl pomoct, v dnešní uspěchané byznys době? Určitě by byl zklamán, stejně jak někteří z nás. Čekáme na Mesiáše a on stále nepřichází. A proč?
Ano, je potřeba někoho nebojácného, kdo nás vezme za ruku a provede nás dnešním světem…
Je potřeba mít někoho za zády, o koho se pomyslně opřeme, našeho zastánce v pravdě, někoho kdo nasměruje naše ústa, naše kroky. Míra strachu o život se zmenší v každodenním boji o přežití …na statistické křivce, procentuálně se zvýší lehkost bytí a radost…
Pamatuji si, kdysi dávno, přecházela jsem přes most směr Újezd, hrad po pravé straně, byl večer a tma. Jen jsem zkontrolovala, zdali srdce na Pražském hradě svítí, svítilo. Mé srdce bylo uspokojeno (spokojené), že vše je na svém místě.
Nepotřebujeme toho, kdo staví bariery, ale kdo je boří, člověka se srdcem otevřeným. Humanistu.
Za humanistu a “člověka pro nás” považuji Pavla Fischera. Před lety mi o něm vyprávěl můj známý, že je to moc příjemný, chytrý a skromný člověk. Co víc? Mně to stačí.
A chyby? Ty máme každý a máme na to celý život se učit…
“Naše planeta nepotřebuje víc „úspěšných“ byznys lidí. Zoufale potřebuje ty, kteří tvoří mír, léčí, obnovují, vyprávějí příběhy a milují vše živé.” (volně Dalajláma)
