kan.cz » Aktualne » Marek Jech: Nechtěná dědictví

Od listopadu r. 1989 uplynulo již více než 30 let. Získali jsme tehdy svobodu, a jak moudří říkali, přesvědčili jsme se, že svoboda s sebou nese i odpovědnost. Jak to trefně řekl M. Kocáb na koncertě k odchodu Sovětské armády z naší země v r. 1991: “ Už nám nikdo nebude radit, nikdo nad námi nebude držet ochrannou ruku, nikdo nám nebude ukazovat lepší a příští zítřky … a my se stáváme odpovědnými za ten guláš, který si navaříme. Budeme ho muset taky sníst a nebude na koho to svést…“

Jako kouli na noze však sebou táhneme dědictví komunismu. Čas ukazuje, jak veliká a neuvěřitelně odolná ta koule je.

Škody, které napáchali na duších lidí, a tím i na kulturním odkazu a díle předchozích generací jsou těžko nahraditelné. Těžko nahraditelné ve smyslu, že komunistické „umění“ nemělo s uměním nic společného, byla to jen propaganda. Skuteční tvůrci byli soustavně umlčováni, ničeni všemi možnými způsoby… od cenzury, přes vymyšlené vykonstruované kauzy, procesy, velká část inteligence, včetně umělců, tvůrčích lidí, emigrovala.

Je téměř s podivem, že přese všechno, čím naše země prošla, stále platíme ve světě za zemi s bohatou a pestrou kulturou ve všech jejích oblastech, navzdory tomu, že při jakémkoli rozhodování o čemkoli, stojí kultura stranou zájmu.

Čest výjimkám, ale ministerstvo kultury bývá často obsazováno ministry, na které už žádné ministerstvo nezbylo, případně je přiděleno jako „vejminek“ pro Vítězslava Jandáka.

Co se financí týče, je ve srovnání s podporou například sportu, kultura jen „velmi chudý příbuzný“.

V komerční sféře se snad nic nezměnilo. Nemusím si ani zapnout rádio, abych se při nákupech dozvěděl, že Michal David chce už skoro 40 let žít nonstop, kvůli Heleně Vondráčkové se mocnáři už 48 let vzdávají úřadů a majetků movitých i nemovitých a z moderních „klenotů“ pak slyšíme stále týž výběr cca 20 dokola se opakujících interpretů, jejichž „umělecká“ úroveň je přinejmenším sporná, zatímco důstojný a moderní „stánek umění“ stále chybí i v naší metropoli, natož v regionech.

Kde je tedy „zakopán pes“?

Odpověď je nasnadě: ve škole.

Už od nejútlejšího dětství je nová generace, pole neorané, zaplavována podobným balastem, jako se to dělo nám, přestože je nesrovnatelně více možností, jak tomu čelit. Většina populace, kterou nikdo nevedl a nevede k tomu, že by se nad tím, co vnímá, mohl kapku zamyslet, má doma permanentně naladěno jakési ohavné „Hitráááádio“. A tak se zděděná, a tolik pohodlná příchylnost k nevkusu nese dál, a ve školách, kromě různých soukromých pro většinu populace z mnoha důvodů nedostupných škol, děti nedostávají možnost výběru. Výuka např. hudební výchovy, je stále vnímána jako jakýsi „odpočinkový“ předmět, její význam je většinově vnímán jako zcela marginální záležitost. V době, kdy byla výuka kvůli Čínské nemoci omezována, byla to vždy hudební výchova, kdo šel z kola ven jako první. Přitom bylo v minulosti nemyslitelné, aby učitel (učitelka byla vzácností) nehrál na nějaký hudební nástroj. Většina jich však ovládala nástrojů více. Ve školách (základních) se mnohem více hrálo a zpívalo. Koneckonců slovo „kantor“ pochází z italského „cantare“ tj. zpívat.

Právě v tuto chvíli, kdy píšu tento článek, přišel můj nejmladší syn, dnes pro nemoc připojen do školy on-line s tím, že výuka skončila. Ve škole právě probíhá výuka hudební výchovy (poslední hodina v pátek!), ta se však z nějakého důvodu on-line nepřenáší…

Na ZŠ mám dvě své mladší děti. V 1. a ve 3.třídě. Je to velká škola, a v ní je jakoby zakonzervován stav z doby, kdy byla vystavěna, a kdy jsem ZŠ navštěvoval i já. Bohužel se liší snad jen výrazně kvalitnějším vybavením a faktem, že výuka ruštiny není povinná. Metody výuky (opět čest výjimkám) zůstaly takřka stejné.

Jako otec čtyř dětí a svého času i učitel na ZUŠ jsem si vědom nesmírné důležitosti základního vzdělání a jeho vlivu na další vývoj intelektuálního a sociálního života dítěte.

Je to období v životě člověka natolik citlivé a křehké, že je jistě nezbytné dbát i na velmi citlivé nuance ve všech ohledech základního vzdělávání a „školního života“.

Leckdy i jen neopatrně pronesená věta pedagoga může negativně ovlivnit vývoj a vzdělání dítěte na dlouhou dobu, jindy zase mírné „postrčení“ správným směrem může dítě tím nejlepším způsobem motivovat a positivně tak ovlivnit jeho cestu životem.

V každém předmětu není možné beze zbytku postupovat jen dle osnov, resp. dnes dle rámcového vzdělávacího plánu, ale je vhodné sledovat i širší souvislosti s ním, třeba i vzdáleně spojené.

Když se mi dcera zmínila o jedné součásti výuky gymnastiky, kde jsou děti vystavovány působení quasihudební formace „Maxim Turbulenc“, zatrnulo mi.

V době, kdy je člověk i bez jakéhokoli vlastního přičinění, vinou komerčních radií, televizí a v neposlední řadě i nevkusem personálu obchodů a restaurací, zavalen neskutečnou spoustou „audiosmogu“ před nímž, alespoň ve městě, není takřka úniku, je jim podsouváno z této dosti ponuré nabídky snad to nejhorší. Nejspíš ze zvyku, je to nejjednodušší, dělat stále věci stejně, zbytečně neztrácet čas přemýšlením.

Je opravdu nutné, aby byly našim dětem, v nejcitlivějším období života, co se vstřebávání znalostí, formování vkusu a kulturních hodnot týče, předkládány ty nejhorší a nejsmrdutější odpadky, které naše kultura, k vlastní škodě obsahuje? Aby děti země, která dala světu osobnosti jako např. Mysliveček, Smetana, Dvořák, Friml, Ježek a další, kteří se bez nejmenší nadsázky podíleli na formování nejen české, ale světové hudby, byly uráženy něčím takovým?

Důvodem přece nemůže být to, že by naše, česká, natož světová hudba neměla našim dětem co nabídnout.

Není to jen můj subjektivní názor, začalo to právě tím, že si na to naše dcerka sama stěžovala, že jí to opravdu vadí a obtěžuje.

Je přeci tolik možností, jen v české hudbě se dá najít spousty a spousty původní i převzaté tvorby na úrovni, která se dá bez jakékoli úpravy reprodukovat při cvičení.

Nabídl jsem v případě nedostatku sil, času, že jsem ochoten s výběrem hudby pomoci radou i skutkem.

Potěšilo mě, že odpověď ze školy dcerky zněla (zkráceně): „Na Váš popud se nad výběrem hudby zamyslím a obměním.“

Je vidět, že pokud člověk chce, věci se dají možná pomalu, ale přeci měnit.

Je ovšem nesmírně důležité, pokud mi něco vadí, nebát se a ozvat se.

Štítky: