kan.cz » Aktualne » Konečně diskuze o morálce

10. září jsem napsal na facebook status „Měli bychom se konečně posunout dál“, který se týkal kandidatury Petra Pavla na prezidenta a napadání historika Petra Blažka za jeho komentáře a dokládání faktů z archivů k předlistopadové minulosti uchazeče o Hrad. Jelikož se tam objevilo několik zajímavých postřehů i kontraverzních názorů, napíšu na ně svoji reakci a pohled na věc.

ZLO VERSUS MENŠÍ ZLO

     Za slogan roku by se dal považovat příspěvek Lubomíra Kotka, který napsal: „Budeme volit prezidenta, nebo menší zlo? To je oč tu asi kráčí“. Tím vlastně autor reaguje na celou plejádu příspěvků, kdy asi dost velká část voličů generála ví, že jeho předlistopadová minulost je zátěží, ale strach ze zvolení Babiše, případně Středuly je silnější, než členství a aktivity Pavla v KSČ. V případě těchto lidí se nabízí logický závěr, že právě vy jste z té množiny lidí, kteří tohle, jistě nelehké, dilema ve společnosti nastolují.

Logickým k této stati je dovětek Martina Vadase, že „Volba tzv. menšího zla je pořád volba zla. Zlo vám zlem oplatí“.

Vzpomínám na projev Margaret Thatcher  ve Federálním shromáždění , kde varovala, že „nepotrestané zlo plodí další zlo“. Kdo tušil, že nám tehdy touto větou předpověděla budoucnost?

     K předchozímu odstavci by se jistě dala připojit výzva  Šlapintise k průzkumům: „možná nenechat „průzkumy“ konstruovat realitu“. Tohle je trefné pojmenování nejen prezidentské kampaně. Média skutečně konstruují realitu a pro voliče se sloupečky preferencí stávají nezpochybnitelným faktem. Přitom už desítky roků se u nás spekuluje, jak jsou průzkumy koupené, nebo cinknuté. Sice nikdy nikdo nikoho nechytil za ruku, ale většina voleb končí jinak, než podle průzkumů. U silných stran a hnutí to nemusí tolik zneklidňovat, u malých subjektů na hranici volitelnosti to může být fatální. U prezidentské volby sice není hranice volitelnosti, ale psychika voličů v uvažování, komu dát podporu, i zde funguje a je rozhodující.

SRDCEM NEBO ROZUMEM

     Další skupina názorů a polemik se týká volby generála Pavla versus Pavla Fišera. Typicky Milan Komárek píše: „Moje duše si přeje Pavla Fišera, můj rozum pak Petra Pavla. Trochu pragmatismu do těch ideových až fundamentálních postojů“. Vracím se k tomu, že strach z Babiše žene voliče do přízně ke generálovi. Je to začarovaný kruh. Trochu si zaspekuluji – co když to někdo takto chce? Na to navazuje Petr Makšina výrokem, že „křišťálově čistý není nikdo“. To je asi pravda, ale přemýšlejme o tom, zda jakýkoli pretendent zavrženíhodného zločinného režimu by měl být nejvyšším ústavním činitelem demokratické země? A to bez ohledu na jeho životní zájmy, koníčky či rodinné zázemí. Platí premisa, že každý může i v nejhorším diktátorském režimu žít slušně. Tak dost výmluv a kňourání. Osobně považuji členství v KSČ za velké morální selhání. Tihle lidé nechť odčiní svoji vinu, pokud to (vzácně) chtějí, ale ne ve veřejné sféře. Tam dle mého názoru vůbec nepatří. Stará zkušenost rolníků říká, že kobyla, která jednou svého hospodáře kopla, kopne ho i podruhé. Předlistopadoví komunisté kopali vlastní zemi i lidi ve prospěch Ruska silně a intenzivně každý den čtyřicet roků.

ŠANCE NA NÁPRAVU

            Ještě jednou Milan Komárek: „to jako fakt žádný člověk nemá šanci na nápravu? Kdyby ji každý bývalý člen KSČ udělal ve stylu Pavla, je naše země dnes úplně jinde“. Věřím, že se generál napravil a pan Komárek má pravdu. Ale napravil se pro sebe, ale napravil se pro Hrad? Jak mohl prohlásit, že Mašínovi by vyznamenání nedal.? Boj za svobodu neopravňuje k vraždě?  Komunisté ve své většině se nám dnes drze vysmívají. V devadesátkách převážně oni rozkradli privatizovaný majetek. Stále více s odstupem času věřím, že to byl záměr, nebo to přivodila skutečnost, že komunisti u toho byli první díky svému náskoku. Paradoxem je, že zlodějiny jsou přičítány demokratickým stranám. Ano, oni tomu měli zabránit, ale zloději byli převážně komunisté. Křesťanství pracuje nejen s nápravou, ale i odpuštěním. Jenže u toho odpouštění bych byl opatrný. Po devadesátém roce se komunistům odpouštělo jak na běžícím pásu. „Nejsme jako oni“, vyděšený Pithart „slyšel trávu růst“ Jak ta velkorysost lidem vnucená dopadla? Ze strany komunistů přiletělo jasné „Nejsme jako vy“ a na Pitharta by se slušela komunistická rýmovačka „poslouchejte trávu růst s lidem, my krademe s klidem“.

     Už v devadesátých letech se tady rozmohl takový nešvar nebo dilema. Má kdokoli právo kolektivně odpouštět za oběti bez jejich svolení či požehnání? Myslím, že nemá. Kdo poznal rozčarování a smutek obětí komunistů, ví, o čem mluvím. K obětem nepřišla omluva, ale výsměch. Výsměch, vy máte kulový a my teprve teď si žijeme v tý naší svobodný a demokratický.

MORÁLNÍ ČI AMORÁLNÍ?

Hodně textu a reakcí pod statusem napsal Jaroslav Cabal. „Slepý antikomunismus se chová jako bolševický fanatismus.“ Žádný, opravdu žádný slepý antikomunismus nenapáchal ani promile zla, co bolševismus. Dokonce komunistům jsou připisována největší jatka a utrpení lidské historie včetně srovnání s fašismem/nacismem. Navíc nevím, v rámci mého statusu, jestli je slepým fanatismem napsat, že nechci na Hradě žádného člověka, který byl, či je v komunistické straně. Skutečně vám nevadí, jak nás nevyrovnání se s komunismem po roce 90 stále dohání, jak zamořuje veřejný a ekonomický prostor? Při důsledném vyrovnání se už jsme, i naši nástupci, toho byli ušetřeni. Dále se pan Cabal ptá, jestli „2.5 miliónu komunistů bylo amorálních?“ Osobně si myslím, že bylo a nejhorší jsou ti, kteří i nadále amorálními jsou. „V čem byl vstup do KSČ amorální?“ V tom, že se každý přihlásil k ideologii násilí, zlodějin, likvidace oponentů, k likvidaci střední třídy, vraždění lidí, po roce 68 u nás i k okupaci vlastní země a legitimizaci okupantů., k zastrašování většinové společnosti a bránění svobodě. Vidíte na tom něco morálního? Já ne. Kde v etice najdete heslo “podporuj svého okupanta, nebo rozhodni o vzdělání dcery svého souseda, nebo podepiš vyhazov z práce schopného člověka, protože má jiný názor na reálný socialismus, nebo vyhoď někoho ze školy, protože jeho tatínek nepodepsal rezoluci podporující popravu Milady Horákové“. A to je jen zkratkovitý výčet „zásluh komunistů“. A že to někdo dělal z prospěchu? Jo, vyměnil slušnost za ekonomický kšeft, nebo jiný profit na úkor jiných.

A NA ZÁVĚR

Georg Jiří Vaněk z Austrálie: „Všichni kritici generála Pavla jsou kolaboranti Ruska a myslím si, že jsou ohrožením demokracie v Evropě“.  Asi nemusím rozebírat, že tohle je nesmysl přiletivší od protinožců. Osobně se hlásím k druhé reakci, reakci členky Klubu angažovaných nestraníků Kláry Glancové: „ už je zase povinností vybrat si AB nebo PP……mou povinností to rozhodně není“.

Štítky: