„Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů – lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.“
Co nám dnes chybí? Snad vše, o čem Václav Havel snil v úvodním citátu.
Občas jsem s rodiči sedávala, když se při různých oslavách, či jen tak, u nás scházel široký okruh lidí, zejména když měl přijít i Václav Havel. Ač jsem příliš nerozuměla tomu, o čem šla řeč, Václav Havel mě fascinoval. Měl totiž – jak už tak bývá u malých holek, obdivujících vlastní otce – s mým otcem cosi společného, a sice, než něco vyslovil, dlouze přemýšlel a ještě v průběhu řeči pečlivě vybíral každé slovo, než ho vyřkl, jeho řeč působila tak trochu váhavě, snad i rozpačitě, ale zároveň vždy otvírala nový, širší pohled na momentálně diskutovaný problém. Nedalo se odejít, nedalo se začít zabývat ničím jiným, vtáhl člověka do svých myšlenek, nutil k přemýšlení, ač to nebylo jeho cílem, jen tak mimoděk. Naslouchat mu, bylo vzrušující, ač jak říkám, bylo mně kolem deseti, dvanácti let, a mnohému jsem vůbec nerozuměla. Diskuse v jeho společnosti byly mnohavrstevnaté a každý podle svého ustrojení rozvíjel Havlovy myšlenky dál, různými cestami, které měly jednu, vždy společnou nit, a sice opravdové čisté hledání odpovědí, na nejrůznější složitosti a otázky světa.
Časté téma bylo o mrtvolnosti husákovského režimu a otázce, jak na současnou situaci reagovat. Takových podobných schůzek v těch letech začalo v soukromí různých lidí přibývat.
To, co jsem tenkrát vnímala, dokresluje citát V.Havla:
„Není pochyb o tom, že nedůvěra ve slova je méně škodlivá než nepodložená důvěra v ně.“
Václav Havel nebyl člověk s touhou po moci, byl předurčen k dráze spisovatele, dramatika, jeho morálně volní vlastnosti se nutně prvně musely projevit v odmítnutí socialistického realismu. Byl naprosto přirozeně přesvědčen, že nikdo nesmí autorům přikazovat co mají psát. Vždy mu šlo o autenticitu. Jak v tom, co člověk dělá, tak ruku v ruce s tím, jak žije.
Nikdy si na nic nehrál. A přesto ho znal celý svět. Právě proto! Pro neúnavný boj za dodržování lidských práv na celém světě, i za cenu vlastního několikrát opakovaného věznění. Nerozlišoval země vzdálené či blízké.
Byl to člověk, který vnímal dění ve společnosti s odstupem, nadhledem, v souvislostech, a věřil, že stejně jako on, vnímá svět i většina lidí, jen holt zahnáni do kouta režimem, a bojem za holé přežití bez větších dopadů na rodinu, raději mlčí. Zřejmě si bohužel asi příliš neuvědomoval, že většina lidí inklinuje spíše k vnímání i myšlenkovému uvažování ve hmotě, existenčním strachu, emocích a výhodnosti, a i jen malý duchovní přesah zpravidla chybí.
Dokresluje to i Havlova nejznámější věta: „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít.“
Tahle jeho myšlenka by platila, kdybychom všichni vnímali s duchovním přesahem a mysleli jako Václav Havel.
Václav Havel se zapsal nejen do českých, ale i světových dějin, po jeho úmrtí na nás začal svět opět zapomínat. I když ještě pár let po jeho úmrtí se světový tisk věnoval Václavu Havlovi snad víc než tisk u nás.
Poslední setkání mé matky Věry Dvořákové s Václavem Havlem:
„Osobně jsem se s Václavem naposled setkala koncem podzimu v roce 2011 v Kolowratském paláci, kde se konalo vzpomínkové setkání účastníků, přispěvatelů a čtenářů někdejšího samizdatového časopisu O divadle. Tehdy byl přítomen ještě i jeho tehdejší šéfredaktor Karel Kraus a také Havel, v té době už zjevně velmi nemocný a zestárlý. Brzo nato, 18. prosince, rozhlas oznamoval jeho úmrtí. Dlouhou frontou ke kostelu sv. Anny, kde se zapalovaly svíčky na jeho paměť, skončilo pro mě mnohaleté přátelství, které jsem v letech Václavova prezidentování vnímala s povděkem a úctou tak velkou, až to ve mně probouzelo pocit lehkého ohromení nad skutečností, že jsem ve svém obyčejném životě opravdu měla za přítele osobnost obdobné hodnoty a velikosti jako byli v našich dějinách třeba Kníže Václav, Karel IV., nebo Mistr Jan Hus.“
Vizionář Václav Havel:
„Úkolem nadcházející éry je radikální obnova lidské odpovědnosti. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.“