Člen KAN Milan Tausch píše: Josef Hlavatý byl ženatý, měl 2 děti. Učil se na slévače, pracoval jako dělník v Plzeňském Prazdroji. Svůj čin uskutečnil dne 20. 1. 1969 na místě, kde do 1.června 1953 stával Pomník národního osvobození, který v době protestního vystoupení občanů Plzně proti měnové reformě 1. června strhl proletariát s „pokrokovými umělci“ (národní umělec Josef Větrovec) na místě, kde po odstranění pomníku s dominantní osobou T. G. Masaryka byla vybudována vodní nádrž s vodotryskem.
20.ledna 1969 večer se Josef Hlavatý vypravil na tehdejší Dukelské náměstí, zde se polil petrolejem a zapálil. S těžkými popáleninami byl odvozen do tehdejší Vojenské nemocnice v Marxově třídě (dnes FN Bory a Tř. E.Beneše), kde 25.1.1969 zemřel. Totalitnímu režimu, který region označoval za „Západočeský kraj – pevnou hráz socialismu a míru“, se podařilo tento čin utajit. Pokud se objevily informace o v pořadí druhém upáleném občanovi ČSSR, tak tento hrdinský čin byl označován za čin psychicky nemocného opilce. Teprve až 20. ledna letošního roku byla na místě upálení odhalena pamětní deska Josefu Hlavatému.
Petr Blažek: Živé pochodně v sovětském bloku (Živě Benátská 2 (!), Přírodovědecká fakulta UK, Praha)
Poděkování patří historikovi PhDr. Petru Blažkovi, Ph.D., který nás upozornil na jeho starší (níže přiložený) autorský PDF dokument, zveřejněný na stránkách ÚSTRu „První následovník“, nová verze v rozsahu asi 20 stran je součástí jeho nové knihy: Živé pochodně v sovětském bloku: Politicky motivované případy sebeupálení v letech 1966–1989
Citace z dokumentu První následovník :
Interpretaci činu Josefa Hlavatého výrazně ovlivnila tisková konference českého ministra vnitra Grössera, která celý případ vyložila zcela jednoznačně jako odsouzeníhodný čin. Na místě tragického činu 20. ledna 1969 ještě několik hodin diskutoval hlouček lidí, který se postupně rozrostl až na 150 osob. Většina z nich byli zaměstnanci Škodových závodů, kteří se vraceli z odpolední směny. Lidé zde zapalovali svíčky. Kdosi přinesl státní vlajku, na kterou položil trnovou korunu. Na místo byl také položen z novin vystřižený portrét Jana Palacha. Lidé postupně opustili Dukelské náměstí hodinu před půlnocí. Na stejném místě se druhý den sešlo již pouze několik desítek osob. Důvodem byly informace o životním stylu Hlavatého, které zazněly v rozhlasovém a televizním vysílání. Náčelník Krajské správy SNB Plzeň pplk. Dvořáček ve zprávě pro ministra vnitra Grössera 22. ledna 1969 s viditelným uvolněním uvedl: Motiv jeho jednání vyplynul zřejmě z jeho osobních konfliktů a nikoliv politického přesvědčení, i když bylo ovlivněno bezpochyby psychózou činu Palacha. Jeho čin také nevyvolal v Plzni a v kraji celkem žádné vzrušení a po zveřejnění bližších okolnosti se obyvatelstvo dále uklidnilo. Od jeho činu se distancují i studenti a stejné stanovisko mají i dělníci v závodech. Tragický čin Josefa Hlavatého tak představuje jeden z mnoha pokusů o sebeupálení, které byly v Československu zaznamenány po protestu Jana Palacha. Při ošetření v nemocnici sice uvedl jako motiv sebeupálení snahu protestovat proti sovětské okupaci, ale ministerstvo vnitra tuto okolnost zcela zamlčelo a naopak hovořilo výhradně o jeho nezřízeném životním stylu a osobních problémech.
Tyto informace vedly k rychlé dehonestaci a marginalizaci tohoto činu, který byl zpočátku považován za možné pokračování Palachova protestu. Hlavatý byl následně odsouzen jako člověk, který poskvrnil jeho „čistotu“. Ta ostatně začala být pro mnohé důležitější než samotné požadavky, které Palach 16. ledna 1969 předložil veřejnosti ve svých proslulých dopisech „Pochodně č. 1“. Pohřeb Josefa Hlavatého proběhl v rodinném kruhu bez zájmu veřejnosti.
redakce@kan.cz
Vladimír Hučín – dokumentární filmy a beseda
Mezinárodní den lidských práv- pronásledování vězňů svědomí Falun Gong čínským režimem
Petiční stánek KAN – 17.11.2023, Jungmannovo náměstí