kan.cz » Aktualne » ROK 33. od převratu

(a ten o želvě znáte?)

V pátek 17. listopadu 89 v odpoledních hodinách bouřil Albertov, večer na Národní třídě řádily rudé barety. Víkend proběhl v napjatém očekávání, co bude dál. V pondělí odpoledne už se davy lidí valily po Václavském náměstí. Události nabraly rychlý spád a novoroční projev Václava Havla se nesl v duchu věty –„naše země nevzkvétá“.

Po třiatřiceti letech od listopadu prochází naše země, stejně jako většina zemí světa, souběžně několika krizemi, umocněnými nesmyslnou ruskou agresí na Ukrajině. Stále naléhavěji se ptáme, zda naše planeta je ještě schopna unést negativní důsledky lidské činnosti. Po několika vlnách pandemie koronaviru, které narušily globální ekonomické vztahy, přišla do zemí EU Ruskem vyvolaná energetická krize a dramaticky vysoká inflace.

Naše země nevzkvétá, i když nikdo nemůže popřít, že se od roku 89 dramaticky proměnila k lepšímu. Jenže mladší střední generace po pádu komunistického režimu očekávaly, že se svobodou přijde demokracie, komunisté přestanou existovat stejně, jako se vytratí veškeré zlo a že Rakousko v životní úrovni doženeme za čtyři roky. Jenže štěstí, bohatství a pokrok země nejsou nárokové dávky.

     Ještě jsme se ani nestačili nadechnout, a svět dramaticky rychle vstoupil do zcela nové postmoderní éry, umocněné novými technologiemi, sociálními sítěmi, rozvojem genetiky, … Jenže, i když se prostředí kolem nás dramaticky měnilo a mění, aktér těchto změn – člověk – se příliš neměnil a nemění. Výsledkem těchto rozporů jsou rozdělené společnosti, neurotizované nedůvěrou lidí v politiku, odmítáním pravdy, šířením dezinformací a hledáním viníků vlastních neúspěchů, či dokonce svého zpackaného života. Čím dál více lidem nečiní problém přenášet svoje rizika na druhé. Domníváme se, že od důsledků našeho konání nás oddělí promyšleně konstruovaná byrokracie. Pandemie nám ukázala, že nemalou část lidské populace nepřesvědčíte racionálními fakty a tezemi. Mělo by platit, že člověka nikdy nepřesvědčíte, že se mýlí, což by ovšem spolehlivě měla dokázat realita. Jenže i tenhle postulát vzal za své. Nebyly ojedinělé případy, kdy zfanatizované odpůrkyně očkování protestovaly i v době, kdy je převáželi v kritickém stavu na JIP, nebo ARO a od smrti je dělily hodiny, či dny. Více než 40 tisíc mrtvých spoluobčanů je velkým věcným i etickým mementem od dob světových válek.

Za prokletí naší modernity považuji skutečnost, že se neustále rozrůstá třída lidí, kteří umějí lépe vysvětlovat, než chápat; lépe vysvětlovat, než něco dělat. Nasazování vlastní kůže se nenosí, protože přináší rizika a u nás je každý neúspěšný pokus o cokoli velmi často označen za podvod, tunel a kriminalizován. Jenže svět neposunují k novému vysvětlovači, ale ti, kdo pro změnu pracují a riskují. Na tom je postaven princip inovací a v širším slova smyslu princip evoluce.

     Velkému množství vlastních příběhů a vzorců našeho i cizího chování bychom lépe porozuměli, pokud bychom vládli etikou. Jenže ta skomírá a dožívá kdesi na okraji výchovy. Tak třeba jedno prastaré rčení praví, že „kdos želvy chytil, sněz si je“. To se podle báje zrodilo z příběhu rybářů, kteří nachytali množství želv, které jim ovšem příliš nechutnaly. Náhodou šel okolo Merkur a rybáři mu vtíravě nedojedené želvy nabízeli. Ten se dovtípil, že se chtějí pokrmu zbavit na jeho účet. Merkur donutil rybáře želvy dojíst a zavedl zásadu, že „čím krmíte ostatní, to musíte jíst i vy“. Jak myslíte, že by si s touhle zásadou poradili populisté jako Babiš, nebo Okamura, nebo všichni předlistopadoví komunisté usilující o Hrad, nebo marketéři nabízející šuntové zboží či služby?  Ruským vládcům se smějeme, jak brojí proti Západu, nenechají na něm nit suchou, ale jejich dětičky si v těchto „zkažených zemích“ užívají, studují, ministři vlády se obklopují i oblékají na sebe produkty „prohnilého Západu“. A prostí Rusové? Pro tuhle prolhanou verbež posílají své syny na smrt na Ukrajinu. Přicházejí zbytečně často o jedinou naději svého bytí.

Už jen prostá aplikace jednoho ze stovek či tisíců etických pravidel by u nás ve společnosti i politice znamenala velkou změnu k lepšímu. A což, když jich budeme mezi sebou prosazovat a požadovat alespoň pár desítek dalších? To je naše naděje, která „skupinu 99%“ nebude bolet, naopak.

Nemusíte se 17. listopadu až tolik klanět ostatkům, ale rozfoukejte plamen naděje, snů a ideálů listopadu 89.

Štítky: