V neděli si připomeneme 54. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Věcně správně by mělo znít 54. výročí přepadení Československa Ruskem. To bylo a je hegemonem odporného krvavého světového příběhu XX. století, na který přepadením Ukrajiny, a předtím dalších sousedních zemí, navázalo i ve století XXI. Že do okupace naší země zatáhli porobené národy Sovětského svazu a svoje satelity, je jiný příběh. Pamětníci éry socialismu dobře vědí, jak to tehdy chodilo. Bouřili se jednotlivci, což znamenalo nejen jejich ekonomickou likvidaci, ale i kriminály a v řadě případů i smrt. Dnešní pohrobci předlistopadových komunistů to s drzostí sobě vlastní označovali a označují za přehmaty. Dovedu si představit, co by vykládali, kdyby se ty přehmaty týkaly jich. I když i tam byly výjimky, že se komunisté stali terčem výhružek, seděli v kriminálech a někteří skončili i na šibenici. To proto, aby i komunisté věděli, co je čeká, když nebudou zlu věrně sloužit. Nikdo nesměl mít pocit jistoty, ani nejvyšší protagonisté režimu. Severní Korea je fosilií této strategie udržování tyranie.
Po srpnové okupaci českou společnost čekala „normalizace“. Ukazuje se, že to byl snad ještě horší příběh, než tanky v ulicích českých měst. S morální devastací se naše společnost nevyrovnala dodnes. Největší popularitě pro nadcházející prezidentské volby se těší dva předlistopadoví komunisté. Lidem jejich totální morální selhání nevadí. Co na tom, že byli součástí páté kolony okupantů. Jsou schopní, tak je budeme volit. Dodal bych – schopní všeho. Selže-li někdo takto fatálně jednou, lze předpokládat, že selže i podruhé. Nevěřím na povídačky o naivitě, o odpracování si životní chyby, o rodičích, kteří je do toho dostali, o snaze zmírnit, nebo rozbít, zlo zevnitř a podobně. Řada „intošů“ kteří teď moralizují, podle sebe netušila, do čeho tehdy vlezla. Všichni tihle lžou, lžou a lžou. Po teroru padesátých let ani absolutní ignorant nemohl říkat, že nevěděl, čemu slouží. A po 21. srpnu 68? Oni nevěděli, že vstupují do strany kolaborantů a zrádců vlastního národa? Co nám to tady dnes vykládají? A co nám vykládá dnešní politická lůza o ponižovaném a do nutnosti vraždit na Ukrajině zatlačeném Rusku? Nabízejí nám appeasement. A někteří na to slyší bez ohledu na Mnichov 1938.
Jedním ze symbolů roku 68 byl Klub angažovaných nestraníků. Patřil k iniciativám, které se chtěly pokusit o vybudování svobodné společnosti. Z toho měli soudruzi v Praze, a ještě více v Moskvě, velké bolení hlavy. Celkem právem se obávali, že nezávislá organizovaná politická síla = konec komunistického režimu. V roce 68 Tisková skupina sovětských žurnalistů vydala spisek „K událostem v Československu, fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků“. Sotva kdy bylo vydáno k okupaci něco víc prolhaného. Ale něco je přece jen v tomto spisku zajímavé. Tak několik citací:
Stranické a státní kruhy měly záporné stanovisko ke „Klubu angažovaných nestraníků“
Náměstek předsedy vlády ČSSR G. Husák (pozdější vrchní normalizátor, a po smrti Čarnogurským označeným za „velikého Slováka“ pozn. autora) na setkání s mládeží 24. května v Bratislavě na otázku: „Jak se díváte na KAN“ odpověděl: „Záporně. Je to ilegální organizace. Bude o tom nutno veřejně mluvit“.
S důsledky srpna 68 se naše společnost nevyrovnala dodnes a začínám mít obavy, zda se tak vůbec stane. Na maďarské společnosti je vidět, že už jim nevadí drtivě opakovaně volit stále více s Ruskem kolaborujícího Orbána bez ohledu na krvavou sovětskou okupaci v roce 56, na Slovensku se vybarvil nejen Fico, o naší realitě prezidentských kandidátů jsem už psal. Dědictví totality leží nad bývalým „táborem míru a socialismu“ jako prokletí. Bohužel někteří demokratičtí politici si opakovaně nedají pokoj se zlodějinami, nebo napojením na zloděje, se lhaním a s absencí morální integrity. Nelze se potom divit, že se lidé uchylují k volbě extrémů a neodpovědné populistické lůzy. Jsou zklamaní.
V roce 68 mělo tehdejší Československo potenciál vrátit se na výsluní ekonomické elity světa, žít ve svobodě. Prvorepublikoví podnikatelé, řemeslníci a továrny by inovační propady komunistické éry dohnali, rolníci by si ve většině případů vzali svoje hospodářství zpět, ještě jim nevyrostla generace, která už o vztahu k půdě neměla ponětí a svět si ještě pamatoval předválečnou demokracii a šikovné české ručičky. Bohužel, Rusové a jejích pátá kolona ŘEKLA NE. Nemá valného smyslu drtit svá vnoučata fakty a daty o roce 68. Pro ně je to historická událost. Možná by zabralo vyprávění o absolutní beznaději onoho srpnového rána, o asi největším smutku v Praze odpoledne po pohřbu Jana Palacha, o brečících dětech, o nichž domovní důvěrnice rozhodla, že nepůjdou na střední či vysokou školu, o bezesných nocích vystrašených rodičů, o dvojím chování doma a mezi přáteli a jiném v práci a na veřejnosti, o přemítání o emigraci, a po rozhodnutí o riskantní cestě, odkud není návratu, o útěku na chaty, o slovech naděje a pravdy ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, o … Asi jim to bude znít jako špatný román, jenže on to špatný román nebyl. On to byl reálný příběh.