Usnesení ÚR KAN ze dne 18. 5. 2013

ÚSTŘEDNÍ RADA KLUBU ANGAŽOVANÝCH NESTRANÍKŮ

U S N E S E N Í

5. zasedání Ústřední rady KAN

ze dne 18. 5. 2013

 

Ústřední rada KAN

  1. připomíná vznik KAN na jaře roku 1968 a myšlenky TGM, které tento vznik inspirovaly – viz příloha č. 1
  2. soudí, že prezident T. G. Masaryk by dnes současnému prezidentovi M. Zemanovi ruku nepodal

  3. děkuje Josefu Vláškovi za výbornou reprezentaci KAN v pořadu ČT24 Politické spektrum () a blahopřeje mu k jeho dnešním narozeninám

  4. s politováním konstatuje, že v pořadu Politické spektrum byly vystřiženy některé úseky, zejména část, ve které Vlášek četl poslední dopis Jana Beneše (adresovaný Františku Zahrádkovi) týkající se situace v KPV, N. Kavalírové a kauzy Hučín – viz příloha č.2

  5. bere na vědomí, že Jaroslav Bezděk zaujal svým projevem na přerovském hřbitově při příležitosti výročí ukončení 2. světové války dne 8. 5. 2013 – viz příloha č. 3

  6. bere na vědomí, že Poslanecká sněmovna dne 15. 5. přijala zprávu svého Kontrolního výboru, podle níž KAN podal vyhovující Výroční zprávu o svém hospodaření za rok 2012

  7. schvaluje vyplacení odměny pro paní Trnovskou za vedení účetnictví KAN v roce 2012

 

 

-----------------------------------------------------------

 

(přijato všemi 8 hlasy)

Přítomni: Domlátil, Holba, Hučín, Kolář, Matějka, Machač, Protiva, Svoboda, Vlášek

Hosté: R. Šimková

Omluven: Domlátil

 

Příští schůze ÚR KAN. sobota 15. června 2013 od 11.10 v restauraci U Parašutistů v Resslově ulici č.7 v Praze 2 (Doprava: metrem B do stanice „Karlovo náměstí“, nebo tramvají č. 22 od stanice metra C „I.P. Pavlova“ do zastávky „Karlovo náměstí“) - zasedáme v lokále.

 


 

Příloha č. 1 k Usnesení ÚR KAN ze dne 18. 5. 2013

 

Myšlenky, které na jaře 1968 vedly k založení Klubu angažovaných nestraníků

Ústřední Rada KAN k 45. výročí vzniku Klubu angažovaných nestraníků – jaro 2013

Výpisky z knihy „Hovory s TGM" od Karla Čapka

(Karel Čapek: Spisy XX, Hovory s T. G. Masarykem, Čs. spisovatel, Praha 1990)

Říkáte, že zákon lásky platí stejně na politiku jako na život osobní.

Ovšemže platí; platí přece na život celý, pro všecko jednání a konání. Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politikové, hlavně ti, kteří se považují za náramně praktické a chytré, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost, nejen moje, myslím, učí, že politika rozumná a poctivá, jak jí říká Havlíček, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.

Jenže ve své době idealisté pravdu nemívají.

Někdy ne, někdy ano; i v politice boží mlýny melou pomalu, ale melou jistě. Mluvím-li o mravnosti v politice, myslím především na politickou taktiku a na celou administrativu; právě politická praxe musí být mravná - ovšem i politický program podléhá etice. Politiku, tak jako všecek život jednotlivce i společnosti, nemohu než pojímat sub specie aeternitatis.

Rozumí se: dost slušný a dokonce vznosný politický program napíše kdekdo. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět; a zase něco jiného je pochopit, oč v dané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup - a vést. Vtom smyslu se mluví o politice vyšší a dělá se rozdíl mezi státníkem a politikem nebo politikářem; Palackému, Riegrovi jako nejvyšším politickým autoritám se říkalo: vůdce a otec národa. Takto pojímaná politika je pokus pochopit daný okamžik v toku dějin - takový politik bude znát minulost svého státu a národa, bude rozumět jejich přítomnosti, bude mít na mysli jejich budoucnost.

Prožil jsem to všecko. Jak jsem řekl, jsem člověk politický, politické problémy mě zajímají a drží od mládí; víte, že jsem už roku devadesát jedna poslancoval a že a proč jsem se mandátu vzdal. Tehdejší spory byly mi k tomu jen příležitostí, vlastní motiv byla moje politická nehotovost. Když jsem poznával politickou Vídeň a její vztahy s Evropou, poznal jsem také, že na tuto politiku jsem přes všechnu dosavadní přípravu nebyl ještě připraven dost. Dal jsem se do politického studia znovu a důkladněji. Hleděl jsem si v hlavě srovnat, oč vlastně jde v našich dějinách; a historie našeho národa mi byla částí dějin světových. Vedle toho sociální otázka, otázka slovanská a kdeco – nedělal jsem politiku prakticky, ale psal jsem knížky; a i to je politická práce.

Tehdy jste zdůrazňoval, že i politika má být vědecká. Trváte na tom pojetí politiky i dnes, po tolika zkušenostech?

Ano - politika je a bude čím dál víc také vědou. Na svých vysokých školách sice ještě nemáme profesory politiky; politika jako věda je rozstrkána v oborech právnických - státověda, právo státní a mezinárodní, statistika, politická ekonomie a tak dále, a filozofických - dějiny, sociologie a jiné obory. V jiných zemích už mají zvláštní stolice a vysoká učiliště pro vědeckou politiku, mají i bohatší odbornou literaturu - pravda, i to jsou jen začátky; k politice vědecké máme ještě daleko.

Nezdá se vám, že mezi politikou vědeckou a praktickou, řekněme parlamentární, zeje propast?

Zeje; jak by nezela? Ale stejná propast je mezi náboženskými názory masy církevníků a vzdělaných teologů; nemenší je rozdíl mezi laiky a právníky, a tak dále. Ale teologie není ještě náboženstvím ani zbožností, všecka jurisprudence není ještě právem, právním vědomím a konáním; požaduju-li politiku teoretickou, vědeckou, nezapomínám na rozdíl teorie a praxe. Prosím, podívejte se na náš politický vývoj od převratu; jistě je věc nápadná, že v čele vlády, parlamentu a stran byli a jsou s malými výjimkami mužové bez akademického školení, mužové, kteří vytvořili, organizovali a vedli strany a kteří měli dlouhou a pernou zkušenost. Ti vůdcové a tvůrcové stran si museli s praxí a v praxi vytvořit teorii, bez teorie není žádná praxe. Víte sám, jak rád teoretizoval Švehla - a jaký to byl praktik! Naše strany mají svou teorii socialismu nebo agrarismu, svou filozofii dějin, své pojetí života a tak dále, Ne, pane, bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná politika slušná, a řekl bych, veliká. Tož pravda: halda vysvědčení ještě nezaručuje vzdělanost a dokonce nenahrazuje přirozené nadání. A nezapomínat na požadavek mravní; učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost.

A teď otázku- nemá být osobní: když mluvíte o politice jako vědě, o politice vzdělané, jaký je poměr filozofie k politice?

Nechcete být osobní, ale jste; to jako že jsem se stal prezidentem z profesora? Tedy neosobně: Vzpomeňte Platóna, Aristotela, Augustina, Tomáše Akvinského a tak dále; filozofové si vždycky lámali hlavu problémy politickými, politická teorie v té oné formě odjakživa byla částí filozofie. To vyplývá z poměru politiky k etice; etika vždy byla částí filozofie. V nové době se z filozofie vykrystalizovala sociologie a filozofie dějin, tedy vědy politické v užším smyslu; tím se stala politika vědou praktickou. Dnes o politiku vědeckou usilují vedle filozofů právníci, národní hospodáři, historikové a sociologové - každá věda tíhne na jedné straně k filozofii, na druhé straně k praktickému životu.

Filozofie má k politice přímý vztah předně tím, že usiluje o celkový názor na život a na svět, tedy i na život společenský. Dnes politika a moderní stát zabírá všecky obory společenské správy a usiluje tedy prakticky o to, oč filozofie usiluje teoreticky. V tom smyslu je rozumět požadavku Platónovu, aby filozofové byli vládci. Vedle té snahy o celkový názor na život a na svět se filozofie chce dobrat hlavních, základních pravd všeho jednání a poznání, chce mít jistotu - státník, stojící nad tolika konflikty, musí se stále rozhodovat, kde je pravda. Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný a moudrý.

A nejen moudrý. Politika vyžaduje značné míry fantazie: hroužit se do myslí lidí své doby i do historie, vytušovat směr společenského vývoje a vidět ideál, ke kterému ten vývoj ukazuje – zkrátka něco básnického státníkovi neškodí, ale to je imaginace, ne fantastika nebo utopism.

Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí – jaképak vedení, když nevidí do lidí? Prosím, nezapomínejme, že vědec a filozof může také dělat chyby, a chyby veliké. Jsou právě politikové a politikové, tak jako jsou učenci a učenci. A opakuju - knihy, vysvědčení nestačí, politik potřebuje životní zkušenosti; nestačí ani chytrost - jako ve všem, i v politice záleží na hodnotě člověka celého.[310]

Jak byste tedy formuloval svůj vlastní a nejhlubší důvod pro demokracii?

Nejhlubší argument pro demokracii – víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovnost a nesmrtelnou duši; to je ta pravá, metafyzická rovnost. Eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu. ... [327]/[328]...

Pojímám stát, státní život, politiku, jako celý život, opravdu sub specie aeternitatis. Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a k bližním všem, je uskutečňováním božího řádu na zemi. Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách; demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství, a není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale pravá diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie, to je hovor mezi rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností - slovo "parlament" má krásný smysl, jen je učinit tělem!

Řekl jsem, mezi rovnými. Vím, lidé si nejsou rovni; nikde na zemi, v lidech ani v přírodě není rovnosti – je rozmanitost; jen jako nesmrtelné duše jsme opravdu rovnocenní. Liberté, égalité, fraternité - i Francouzská revoluce přijala de facto přikázání Ježíšovo, přikázání lásky k bližnímu. Zní to jako paradox, ale je to pravda: i francouzští racionalisté byli - teokraté, třebaže Boha měli jen jako Nejvyšší bytost.

Demokratický ideál není jen politický, je i sociální a hospodářský. Komunism odmítám. Bez individualismu, bez nadaných a vynalézavých jedinců, bez schopných vůdců, bez géniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat. Demokracie po stránce sociální znamená překonání degradující bědnosti; v republice, v demokracii nesmí být možné, aby jednotlivci nebo stavy vykořisťovali své spoluobčany - v demokracii člověk člověku nesmí být prostředkem.[328/329] Ta přirozená rozmanitost musí být uspořádána dělbou a hierarchií funkcí a práce; není možná organizace lidí bez nadřaděných a podřaděných, ale musí to být právě organizace a ne privilej, ne aristokratické panování, ale vzájemná služba. Demokracie potřebuje vůdců, ne pánů.

Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky, a na přesvědčení, že máme na světě pomáhat k uskutečnění řádu božího, k synergii s vůlí boží. Vím, dnes se zásady demokracie často dovozují z materialismu; materialism je sice vědecky překonán - jen se podívat do moderních věd, co říkají o té matérii - ale trvá v přeceňování hmotných podmínek života.

Vím, byl a je útlak hmotný, ale ten je jen částí útlaku mravního. Namítá se proti teismu, že víra v nesmrtelnost a láska k bližnímu se spokojuje s filantropií, s almužnou, že nevede k modernímu a socialistickému požadavku právního a zákonného odstranění bídy. Nevím, proč by nevedla. Teism, náboženství vůbec přece není jen osobní atitudou, je i kolektivním řádem a hledí vždy a všude se stát organizací. Láska rozumná, náboženství řízené rozumem bude uskutečňovat humanitu zákonem, ale nikdy nás nezbaví mravního závazku účasti a pomoci osobní. Byla by to vůbec divná demokracie, kde by nebylo místa pro mravní iniciativu individuální. [329]

Mluvíte o demokracii dokonalé, dnes je spíš zvykem hledat na ní chyby a mluvit o krizi demokracie.

Krize demokracie - prosím vás, co dnes není v krizi? Žijeme právě v době přechodní; jak víte, Švehla říkal, že válka dosud trvá, i když se nestřílí. Jsme - všechny státy a národy - v těžkém přerodu; těžko žádat hned dílo dokonalé a na věky. To neznamená, že by naše demokracie, vůbec naše řády nemohly být lepší, než jsou. Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.

Podívejte na nás: Neměli jsme po staletí své vlastní dynastie, neměli jsme - až na nepatrné výjimky národně uvědomělé šlechty, neměli jsme svých boháčů a velkých pánů – jsme svou historií i náturou určeni pro demokracii. Kulturně náležíme k evropskému západu; zase odkaz na osvícený demokratism. Jsme národ tělem i duší demokratický; má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.

Říká se například: prý parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě ne: parlament je volen voličstvem – kdo to voličstvo vychoval politicky a mravně? Starý režim; poslanců vyrostlých za republiky ještě nemáme. Demokracie nesmí být jen na ústavním papíře a v ústech demagogů. Ani ten nejlepší parlament není k tomu, aby odhlasoval, co je pravda, právo a mravnost; o pravdě, o základních zásadách politiky, práva a mravnosti se nemůže hlasovat podle většiny.

Demokracie sama lidí nevychová. Slušní, opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále – překáží tomu demokracie? Není tu politický circulus vitiosus? Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence - duchovní, učitelé, spisovatelé, úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva. Demokracie je majorita vedená – kdo a jací jsou tedy ti vůdcové? Francouzský spisovatel nedávno správně rozpoznal "zradu inteligence". [330/331]

Žaluje se na korupci - dobrá, jen do ní! Ale nedejme se svést ke generalizacím - a nevěřme korupčníkům, žalujícím na korupci. Je dost korupce tiché, toho šikovného obcházení zákonů, korupce skoro legální – té nestačí čelit negativně, ale pozitivně: víc úcty k zákonům a státu! Ano, myslím občanskou morálku - loajalitu ve smyslu anglickém.

Stejně jako na korupci žaluje se na politické chyby, na neschopnost poslanců, vlády a všech možných veřejných činitelů. Ano, děláme chyby, sám jsem jich udělal dost, neumíme to ještě. Republika, demokracie, náš stát je mladý a dostal se nám skoro zadarmo. Nemáme tradice v politice a v administraci, a proto děláme chyby.

Nemluvím proti kritice, naopak přeju si kritiky všech vad a omylů; jenomže ta kritika nemá být k dělání demagogie, ale k poučení a k nápravě. Potřebujeme kritiku vzdělaných a poctivých, kritiků, kteří mají občanskou mužnost a kuráž; pravá kritika není negace ani svalování odpovědnosti na druhé, ale spolupráce a spoluodpovědnost.

Žaluje se na politické strany. Právem, pokud ty strany hovějí stranickému sobectví. Ale strany přece nejsou a nemohou býti jiné než průměr jejich voličů, ten zase závisí na tisku a občanské výchově – pořád ten problém vedení. Jedno musíme na stranách žádat stále a stále: aby za své poslance a představitele vybíraly slušné, politicky schopné a vzdělané muže a ženy.Pro mne je politika a demokracie věc nesmírně vážná: práce, řekl bych, pro ty nejlepší a nejvybranější lidi. [331]

A když se budeme opravdu starat o nápravu svých věcí, nezapomeneme na politický dorost - to je tak důležitá otázka pro stát, pro jeho vlády a strany! Starý problém otců a dětí! A zase ten začarovaný kruh: jsou si toho dost vědomi naši duchovní, učitelé, spisovatelé a žurnalisté? Pamatují na to vlády, strany a poslanci? [332]

A co ty hlasy volající po státě stavovském nebo po diktatuře?

Nu, nebudete po mně žádat, abych podával celou státovědu; vyšli jsme prostě z daných politických poměrů a řekli to ono k nápravě našich veřejných věcí. Vím, jsou i u nás lidé, kteří, kteří mohou nechat oči na stavovských nebo diktátorských státech.

Ale jen na těch velikých a mocných; ty menší už nedávají tak svůdný příklad.

Rozumí se. Lidem se líbí moc, ale ta moc se přece napodobit nedá; žádný režim neudělá z malého státu velmoc. Lidé málo uvažují, co se hodí pro nás; často se jen opičí po cizím, místo aby se z cizího poučili - především vyčkat, jak se co osvědčí! Pět let, deset let je ještě málo na historický argument. Tak řekněme: stavy místo stran, stát stavovský? Za středověku býval všude stavovský stát - ptám se, proč si ho lidé nenechali? Byly stavy méně sobecké než nynější strany? A nejsou strany u nás z velké části stavovské? Dnes jsou sta a sta zvláštních zaměstnání a stavovských zájmů – jak chcete mezi nimi dosáhnout dohody, ne-li zase nějakým parlamentem? Diktatury zrušily parlament, ale dovolávají se vůle lidu; tedy vlastně se dovolávají demokracie. A zase: absolutní monarchie byly svého druhu diktaturami - proč si jich lidé nenechali?

Když se končila válka, myslel jsem: bude u nás republika, ale ze začátku řízená diktátorsky. A vidíte, naše republika se bez toho obešla. Nebojím se slov a řeknu, že bez jistého stupně diktatury není ani demokracie; když nezasedá parlament, rozhoduje vláda a prezident republiky neomezeně; ale jsou vázáni zákony a podléhají budoucí kritice a kontrole parlamentu, kritice novin a schůzí. To právě je také základ demokracie: svobodná kritika a veřejná kontrola. [333]

Jsem zásadním, ale ne slepým přívržencem demokracie; znám slabiny systému a neušla mi žádná špatná zkušenost, ale - nelituju ani na okamžik svého rozhodnutí, které jsem uvážil, když jsem se vracel z války: že budu sloužit demokracii a republice.

Demokracie je zárukou míru. Pro nás i pro svět. [333]

Nezdá se vám, pane prezidente, že náš občanský život je přepolitizován? [386]

Zčásti ano, zčásti ne. Vkládáme do svého denního života a styku poněkud mnoho politického stranictví a zanášíme stranické zájmy i do oblasti, kam se to nepatří: do věcí kulturních a hospodářských, do veřejných funkcí apod. Méně politického stranictví a víc věcnosti, víc respektu k osobním schopnostem, víc zájmu o své vlastní kopyto, to by našemu životu jenom prospělo. Stranickost není politika, jistě ne politika pravá a rozumná. [386]

Na druhé straně však ten náš denní občanský život není dosti zpolitizován ve smyslu demokracie. Dosud jsme si plně neuvědomili, že naše obcování s lidmi, že vykonávání našeho povolání, vůbec způsob, jak jednáme a žijeme, to vše že je také politickou funkcí každého občana. Demokracie, tudíž demokratická politika se má v tom občanském životě jevit jako slušné obcování, jako snášelivost, jako schopnost diskutovat a ne se hádat. Rádi naříkáme na poměry a na tu republiku; nezapomínejme, že republika bude prostě taková, jaká bude většina občanů. Politicky myslet znamená myslet rozumně, počítat se skutečnostmi; připouštím, že to není snadné; se skutečnostmi bude správně počítat ten, kdo politický život pozoruje, kdo politické skutečnosti si konstatuje, aby do běhu událostí mohl zasahovat. Počítat se skutečnostmi neznamená pohodlně a ledabyle přijímat, co doba a okolí nám podávají, nýbrž skutečnosti rozumně a energicky pozměňovat, kde a kdy toho je potřeba. Demokracie předpokládá obecný smysl pro pořádek. Mluvíme-li vážně o demokracii, nemohu nevzpomnět jednoho vážného faktu: máme dvě veleobce, které překážejí normálnímu vývoji demokracie: Kocourkov a Hulvátov.

Jenže mnoho lidí se přiznává, že jsou politikou znechuceni. Pořád ty aféry a inkriminace, ty osobní a partajní mejdany, ty narážky z politického zákulisí, to všechno nám bere důvěru k politice. Nemá obyčejný a slušný občan pravdu, když se k politickým věcem obrací zády?

Nemá pravdu. Má povinnost pracovat k nápravě – pracovat, nejen mluvit! A to politikaření není politikou. Bylo psáno ve vašem listě, že politika je hospodařením na velkém gruntě; ale politika je také hospodařením na menších gruntech, v zemích, krajích, [387/388] v okresech a v obcích. Ten vybičovaný a výlučný zájem o politiku Prahy, zájem o politiku několika osob, které často jen na chvíli jsou v popředí, není nic zdravého.

Mělo by se míň mluvit a víc dělat. Vím, že dobré slovo je také čin, ale to mluvení a psaní, kterému se obyčejně říká politizování, tím činem není. Starat se všude v obcích a ve všech autonomních institucích o takové věci, jako je bydlení a školy, cesty, čistota ulic, zdraví lidu, šetrné hospodářství atd., to je ta pravá politická činnost, k níž je povolán každý rozumný a činný člověk. Kus dobré samosprávy, to je také politický čin. Proto velmi oceňuji zdravý lokální patriotismus a rozumný regionalismus; tím si lidé zvyknou chodit politicky po zemi a ne v oblacích a naučí se měřit přísněji a spravedlivěji práci svých volených zástupců i tu takzvanou vysokou státní politiku.

Ale vždyť si zrovna naopak, pane prezidente, zvykáme přesunovat všechny veřejné věci na stát. Všechno má pro nás dělat stát, na všechno voláme vládu: stát se má postarat o naše zdraví, stát nám má spravovat střechu nad hlavou" stát má všechno subvencovat, pořád stát a stát a my nic. Proto se zlobíme nejdřív na tu republiku, když něco chybí.

To jsme dělali už za Rakouska. Tenkrát jsme hleděli dostat domů něco z toho, co jsme tehdejšímu, ne našemu státu dávali ze svých kapes; avšak dnes máme stát svůj, a koneckonců všecko, co nám dává stát, dává nám z kapes našich. Proto by bylo důkazem politické zralosti občanů, kdybychom dovedli co nejvíce postavit, zařídit a udržet v chodu sami bez byrokratického aparátu státního a přitom laciněji nežli stát. V tom si můžeme vzít za příklad Anglii nebo Ameriku s jejich vyvinutou svépomocí. Čím větší je iniciativa občanstva, tím dokonalejší je demokracie. [388/389]

Je to psychologicky a kulturně zajímavá věc, ten takzvaný etatismus ve velkém i malém; vzpomínám si bavorskou anekdotu (patrně běží o vlastnost i jinde zdomácnělou) o vesničanech, jimž se bořil most a jenž musil být spraven: poslali k úřadu deputaci, aby slavný úřad je milostivě ráčil donutit spravit ten nebezpečný most, neboť se na něm už stalo několik neštěstí ...

Ale při tom celém etatismu se náš průměrný občan dívá na státní aparát hodně skrze prsty; často se u nás ukazuje přímo chronická podrážděnost a rezistence vůči úředním orgánům. V čem to, pane prezidente, vězí?

I to je zvyk z Rakouska, ta nechuť k úřadům. Tím, že přestane dřívější vměšování státu do každé maličkosti, tyto poměry se zlepší; například občanstvo už dnes počíná posuzovat policii jinak než za Rakouska, protože už není tou politickou a represívní institucí.

Občan pochopuje, že policie pořádková, správní, musí být. A tak je to ve všech oborech správy, pravá demokracie je součinnost občanů a úřadů. Neříkám, že už je všechno v pořádku. Potřebujeme reformy správy, jíž naše veřejnost nevěnuje dosti zájmu. Styk občanů s úřady nutno zjednodušit; tím odpadne mnoho té zbytečné zlobivosti. Na druhé straně občan si musí odvykat ten schválný negativismus k úřední mechanice, bez níž přece stát nemůže fungovat. Co největší vzájemná ochota a důvěra úřadu a občanů, to je nejjistější politická konsolidace státu a ve státě.

Ale to je právě to, že si snad nikdy dosti neuvědomujeme, co ten stát znamená. Národní vlastenectví je v nás starší a živější než státní vlastenectví; neřekl byste, pane prezidente, co nám tady chybí? [388/389]

My jsme právě svůj stát neměli a žili jsme dlouho spíš proti státu než pro stát; nové, dorůstající generaci vědomí demokratického a republikánského občanství bude již samozřejmější než generaci odstupující. To občanské vědomí a sebevědomí, - úcta k důstojnosti státu - k sobě – nám teprve musí přejít do krve. Jsme v situaci, že národ a stát se nekryjí; máme značné národní minority, a odtud naléhavý úkol prozíravých politiků upravit minoritní problém co nejdříve tak, aby všichni občané našeho státu mohli být zajedno v tom uvědomělém občanství. A rozumí se, že toho nejsnáze a nejjistěji dosáhneme, jestliže náš stát, jeho administrativa uvnitř a jeho politika navenek budou, stručně řečeno, vzorné. Podle pravidel demokracie, podle principu majority jsme my Čechové odpovědni z vývoje státního uvědomění nás samých a všech občanů republiky.

Jako spisovatel smím zakončit otázkou a naší žurnalistice. Jak, pane prezidente, o ní soudíte, že dostává svým politickým úkolům?

Každý národ má svůj typ žurnalistiky. Mám-li mluvit k věci, tož bych řekl, že naší žurnalistice nechybí politického smyslu, spíše naopak; ale má tu zvláštnost, že více poučuje a káže, nežli zpravuje. Jinde je hlavním cílem žurnalistiky rychlé zpravodajství. Když například jinde vypukne velký požár jako v Mikulově, listy pošlou na místo své zpravodaje a fotografy, aby podaly svým čtenářům spolehlivý obraz. A myslím, že požár, povodně atd. jsou pro občanstvo důležitější než ty pikanterie politického zákulisí. To se u nás teprve začíná. Je ovšem snadnější a pohodlnější stále stranicky kázat než pozorovat a pozorované přístupným slohem popisovat. A nejpohodlnější je vlastenčit; již Havlíček [390/389] přece bojoval proti tomu vlastenčení hubou, přeje si vlastenectví rukou. Dnes přece, ve vlastním státě, každý občan musí být vlasteneckým; ale ovšem stejný stupeň lásky k národu a vlasti nevylučuje různost politického programu - tu třeba tolerance a věcné diskuse a nemaskovat stranickost vlastenectvím.

S tím souvisí, že naše listy ochotně přinášejí zprávy, které se jim dodávají. Mnohé ty zprávy jsou nezaručeny, anonymní a zjevně nepravdivé a stranické, ale naše listy jich nekontrolují, a proto potřeba těch stálých oprav, odsud ta chronická polemika a způsob těch polemik - tu bych zase musel učinit zmínku o těch našich dvou veleobcích.

Zdůraznil jste stranickost politického života. Výtka se jistě týká do značné míry žurnalistiky. Ta stranickost ohrožuje také to zpravodajství. Člověk, aby se dověděl, co se děje, musí prohlížet listy všecky, a protože to nemůže dělat každý, stranickost se udržuje a šíří.

Jsme oba žurnalisté, a proto zakončíme přáním, aby naše žurnalistika byla školou demokracie a věcnosti. A něco Havlíčka co do žurnalistické techniky!

Lidové noviny 18. 7. 1926

 


 

Příloha č. 2 k Usnesení ÚR KAN ze dne 18. 5. 2013

 Příloha č. 2 Usnesní UR KAN 18.5.2013


 

Příloha č. 3 k Usnesení ÚR KAN ze dne 18. 5. 2013

 

Z květnových oslav konce 2. světové války v Přerově.

Při příležitosti oslav konce války je na přerovském hřbitově u pomníku por. Oldřicha Vodičky vždy vzpomenuto obětí komunistického režimu a hrdinů, kteří proti zločinecké a zavržení hodné komunistické strany KSČ bojovali. V tomto roce 2013 je to již od roku 1995, kdy byl pomník vybudován, je to již 18 let.

Místní, přerovské organizace KAN a KPV a primátor města Přerova Ing. Lajtoch položili za přítomnosti asi dvaceti občanů kytky na pomník. Poté bylo přítomným nabídnuto místo ke krátkému proslovu, které nebylo využito. Krátce promluvil jen předseda Klubu angažovaných nestraníků Ing. Bezděk. Tento zejména upozornil na politický názor občanů tím, že po tolika létech boje proti komunismu nám zoranžověly, nebo zrudly kraje a za prezidenta nám nevadí bývalý komunista. Již se jen hledá spisovatel, který by popsal cestu zemí českých „Od komunismu, ke komunismu". Vyslovil naději, že v příštích volbách se voliči vzpamatují.

Krátká vzpomínka byla po té ukončena a účastníci se odebrali k pokračování oslav v Želátovské ulici.

V Přerově dne 8. 5. 2013

 


 

Usnesení ÚR KAN 18.5.2013 MS Word formát Microsoft Word

 

(c) 2016 All Rights Reserved - hlavní stránka - přihlásit se - napište nám                 www.kan.cz nahoru
Právě připojeni - hostů: 69