Projev u pomníku por. Oldřicha Vodičky, Přerov, 8. května 2015,

(přednesl Jaroslav Bezděk, KAN)

Dámy a pánové, vážení přátelé!

Dnešní májový den, 8. květen roku 2015, probíhá ve znamení kulatého jubilea 70 let ukončení druhé světové války v evropských zemích, kdy hitlerovské Německo bylo definitivně vojensky poraženo východními i západními armádami. Ale současně si také dnes připomínáme rovněž kulaté výročí, a to 20 let od vybudování tohoto pomníku poručíku Oldřichu Vodičkovi, který iniciativou Klubu angažovaných nestraníků v Přerově (KAN), za pomoci města Přerova, Konfederace politických vězňů, TJ Sokol, oblastního sdružení ODS, Českého svazu bojovníků za svobodu a Čs. obce legionářské, byl zhotoven na tomto místě městského hřbitova v Přerově a posléze vysvěcením prof. ThDr. Antonínem Huvarem a téhož dne konanou mší v kostele sv. Michaela v Přerově, byl v roce 1995 slavnostně uveden do veřejné známosti.

Jistě jste si všimli, že jsem v úvodu nepojmenoval tyto květnové dny osvobozením, jak bylo zvykem celé 41-ti leté komunistické totality, nýbrž koncem války. Ale nebudu předbíhat, co vše znamenalo osvobození a jak to bylo, k tomu se vyjádřím v dalším.

Předně se vám pokusím něco říci o poručíkovi Oldřichu Vodičkovi. Oldřich Vodička byl rodák z Vlkoše u Přerova. Do druhého odboje proti nacistickému Německu se zapojil ihned po začátku okupace v roce 1939, kdy odešel přes Slovensko, Maďarsko a tehdejší Jugoslávii do Francie, kde se zúčastnil bojů proti německé okupační armádě. Jako velitel motorizovaných jednotek, bojujících na západní frontě za osvobození okupované vlasti, prošel řadou bitev a svou válečnou cestu osvoboditele ukončil 5. května 1945 jako osvoboditel Plzně. V roce 1949, tedy v době, kdy komunistická strana Československa (dnes zákonem prohlášená za stranu zločineckou a zavrženíhodnou), jež únorovým pučem v r. 1948 uchvátila totalitní moc, byl por. Vodička jako mnoho západních vojáků zatčen komunistickou StB (Státní tajná bezpečnost) a odvezen do pankrácké věznice v Praze, kde ho komunističtí pohůnci po týdenním mučení zavraždili. Tak se komunisté "odměnili" nejen por. Vodičkovi z Přerova, ale mnoha jemu podobným vlastencům osvoboditelům, příchozím ze západní fronty.

Tyto a podobné zločiny zajisté komunistická strana pečlivě před národem 41 let tajila, jejich event. zveřejňovatelé byli trestáni vězením. I proto vznikl již v roce 1968 KAN, který jako jediný v celém socialistickém bloku veřejně bojoval proti komunistickému totalitnímu režimu a s ním spojené zločinnosti a bezpráví. Proto ve shodě s naším politickým programem trváme na důsledném vyrovnání se zločiny komunismu, které zde již 20 let připomíná tento pomník. Pomník por. Vodičky je symbolem všech lidí komunistickou totalitní mocí stíhaných, vězněných a zabitých a i jinak lidsky a společensky ponížených. Nechť na další generace připomíná nejen hrdinné činy českých vlastenců, ale i zločinnost komunistických a jiných totalitárních ideologií.

A nyní mi dovolte vyjádřit se k dnešním oslavám ukončení druhé světové války, tedy, jak se mnoho let za komunistického režimu říkalo - "osvobození":

Udělejme si malou inventuru, od čeho všeho jsme vlastně byli osvobozeni. Jistě od německého nacismu, který byl nahrazen násilnickou ideologií novou, zvanou komunismus. Především je nutné si uvědomit, že bez masivní materiální pomoci Američanů, ale i Angličanů, by SSSR nebyl schopný nad nacistickým Německem zvítězit. Konvoje z USA do Murmanska byly sice masakrovány německými ponorkami, ale přesto se již v počátcích války dařilo zásobovat SSSR vojenskými dodávkami, palivy a potravinami. Nikdo nepopírá ohromné lidské oběti SSSR, i když mnohdy zbytečné, v důsledku bezohledně vedeného boje ve stylu „nas mnógo".

Tedy zkráceně řečeno, bez USA by sovětská Rudá armáda do Berlína a k nám nedorazila, a naopak my bychom nebyli "osvobozeni" od našeho uranu, občanské svobody a od tisíců vzdělaných lidí, utíkajících do svobodnějšího světa. Po čtyřiceti letech jsme se málem stali sedmnáctou sovětskou gubernií, od čehož nás zachránila shoda okolností, že v té době již Reagan uzbrojil sověty natolik, že si to uvědomil i Gorbačov, a sovětská komunistická říše zla se z velké části rozpadla.

Obyčejní vojáci Rudé armády nevěděli, pro jakou budoucnost ve skutečnosti nasazují a ztrácejí své mladé životy v krutých vítězných bitvách s nacisty a fašisty, a pokud na to někteří přišli, museli mlčet. Netušili, že jejich oběti budou použity a zneužity k poslušnosti a porobení právě těch, které osvobozují. Jejich politruci jim lhali, že to všechno utrpení je v zájmu spásné komunistické ideologie.

A jak šel čas sametu a začala se trochu uvolňovat cenzura, tak se k lidem začaly dostávat i informace, takříkajíc z druhé strany, a to "osvobození" Rudou armádou nám hořklo, až zhořklo. Někteří dokonce říkají, že jsme nebyli osvobozeni, nýbrž dobyti. Jiní se zas snaží zahrát na naše historicky protiněmecké city a tvrdí, že nebýt osvobození od Němců, tak bychom dnes mluvili německy. Já jen dodávám, že vlivem "osvobození" jsme se málem stali rusky mluvící sedmnáctou gubernii Ruska. Nositeli myšlenek sovětského Ruska jsou tradičně zejména komunisté, kteří si poválečný komunistický vývoj naší země pojistili únorovým pučem v roce 1948 a nakonec v roce 1968 s přijetím „dočasné" okupace republiky okupačními vojsky.

Myslím, že v dnešním mocensky rozděleném světě by mělo být soudným občanům tohoto státu zřejmé, že rozhodující na naší planetě Zemi byla a vždy bude nakonec síla zbraní, ať si „Míru zdar!" vykřikujeme sebehlasitěji. Jako země s miniaturní armádou s asi 15 tisíci vojáky, bez jaderné síly, nejsme ani schopni odporu proti armádám čítajícím miliony mužů. Proto se musíme k někomu silnému připojit pro svou obranu, abychom nemuseli být v naší budoucnosti stále někým „osvobozováni". 41 let jsme byli připoutáni k Sovětskému svazu, což byl pro nás tragický omyl, ale výsledek 2. světové války to tak určil. Vhodili nás do stejného pytle se Sovětským svazem a za těch jedenačtyřicet let nám to přineslo obrovské technické zpoždění za světovým vývojem a odneslo morálku národa. Pro civilizované okolí jsme se stali (čest výjimkám) národem zlodějů a podvodníků.

Mnozí dnes, uvědomujíce si tento nepříznivý směr naší občanské společnosti, si proto svou existenci a bezpečnost chtějí zajistit a spojit se západní kulturou a vývojem, ve víře, že i když jsme „Hej, Slované", tak kulturu a mravy máme spojené se západními vyspělými zeměmi. Proto jsme se stali členy obranného společenství NATO (jehož vůdčí i materiální silou jsou USA), které je spolehlivým garantem svobody a bezpečnosti malých evropských států, tedy i nás. Nakonec z pohledu vojenských sil vyplývá, že USA musí Evropu bránit proti rozpínavosti putinovského Ruska i ve svém vlastním zájmu.

Dovolte mi závěrem zkrácený pohled na dnešní společnost, kdy nás mohou naplňovat optimismem mimořádné sympatie a zájem našich občanů o průjezd amerických vojáků naší krajinou v posledních dnech března tohoto roku. Snad se v myslích našich občanů začíná blýskat na lepší časy.

Děkuji za vaši pozornost a přeji vám hezké jarní dny.

Přečteno dne 8.5.2015 v Přerově, u pomníku por. Oldřicha Vodičky.

Za KAN: Jaroslav Bezděk, Olomouc

 

(c) 2016 All Rights Reserved - hlavní stránka - přihlásit se - napište nám                 www.kan.cz nahoru
Právě připojeni - hostů: 22